Kamae

                Pojďme se ponořit do světů vnitřních a vnějších postojů. Je to jako stát proti Tygru i Drakovi současně. Možná to znamená být jimi. Jaké kamae (postoj) má dnešní svět, dnešní doba, my...?

Bojujeme s Drakem (fikcí) aniž bychom si byli vědomi, že je třeba jej osedlat a nechat se nést skrze oblaka a dívat se z takové víše na Zem. Jenže naše potíž je strach a falešná hrdost, či pýcha.  Jsme plní vlastní nabubřelosti, aniž bychom prostě sedli a letěli i s bolestí, nebo úzkostí, kterou to může přinést. Snažíme se být tygry, ale vše přirozené, co by nás skutečně mohlo dělat tygry, jsme si nechali vzít. Nebo jsme to prodali???

                Kamae není statické, jeho Kaname (klíčový bod) se neustále proměňuje. Není statické, je v pohybu, i když se může jevit, že stojí. Je to jako stojící automobil, který má nastartovaný motor, co není slyšet ani vidět. Je to éra kyójutsu. Elektromobily jsou tak tiché, že musí nahradit zvuk motoru umělým zvukem. Bojíme se, bojíme se našich vlastních nápadů… Nejsme to zajímavým druhem?!!!

                Kamae obranné, útočné, pozorovací, vyčkávací, kamae Prázdnoty…Přemýšlím, zda víme, proč náš „vyspělý“ druh vlastně existuje. Začněme postojem a pádem. Postoje, pády, kotouly…to je Chi ryaku no maki…začátek existence v bojových uměních. Začínáme učením se umění být poražen, sražen a přesto utrpět minimum poranění a vážných ztrát. Učíme se umění vždy znovu povstat, jakkoliv moc jsme sraženi.  Naše kamae se stává dokonce tak silným, že i zasažení samotného srdce nemusí být vážné, ačkoliv způsobená bolest může být na hranici přežití jedince. Možná stačí jen jiné natočení, jiný úhel. To je součást učení Bojových umění.

                Kdysi dávno jsme spali na zemi, v jeskyních a živili se kořínky, nebo lovem. Hlad a primitivní instinkty určovali naše kroky. Dnes spíme v postelích, žijeme za zdmi našich obydlí, jezdíme v autech…co určuje naše kroky dnes? Jsem-li schopen i dnes přijmout primitivní podmínky za nečekaný komfort, znamená to, že jsem hloupý, nebo jen zbytečně skromný?......

                Jaké je tedy naše současné kamae? Směji se, protože sám sobě kladu otázku. Bojím se? Ano, jako každý mám své vlastní bázně či strachy, ale nebojím se jich. Kdosi řekl, že „Strach je příležitost, kdy lze prokázat opravdovou odvahu.“ Tedy, co půjde, to zvládnu, co nepůjde, asi nezvládnu a možná jsem jediný, kdo neví, co půjde a co nepůjde zvládnout. A ani mi to asi nevadí, protože to je mé kamae odvahy.

                Studium kamae obsahuje studium velkých i malých věcí. Postavení konců prstů může mít stejnou důležitost jako náhled na existenci světa co známe. K přetnutí důležité artérie v těle mečem, nebo nožem stačí pár milimetrů ostří a zasažení právě onoho kritického místa. Nemusí to být žádný velký ani filmově efektivní a krásný pohyb. Může to být naopak pohyb nenápadný, který nebude zaznamenán jakýmkoliv z našich smyslů. Není to žádný paradox, je to skutečnost testovaná vlastním životem (nejen vlastním). Někdy rozhodne o nezvratitelné výhře a prohře jeden nenápadný detail.

Možná se bojíme testů. Jako na škole. Testy, noční můry…Je snad lepší, aby nám říkali „Toto můžeš a toto ne!“? Více si vážím svobody, než bázně z testů. Tak nechávám kamae určovat (budovat) prohrami a výhrami ve hře na Slepou bábu, aniž bych si byl vědom hry samotné. A záleží na ní?...ptám se duchů bez existence …

                Tak vznikají kamae těch, co ctí mír, přátelství a dobro, protože ví, že opaky nikdy nezmizí. Jsme šťastní? Až moc!, ale lepší nevědět, protože máme neustále hlad, a i kdybychom jej neměli, tak co kdyby náhodou….

Bufu Ikkan, Martin