Přiměřenost – „tak akorát“

 Na tréninku 21.6.2011 se mi samo vnuklo takovéto přirovnání:

„Možná si myslíme, že my ovládáme ony nicotné hřiby, které sbíráme v lese, ale jsme si vědomi faktu, že hřiby vedeny přírodou, následně vedou nás samé?“

Hatsumi Sóke kdysi řekl:

„Vítězství vám musí být odevzdáno vaším protivníkem.“

či

„Lidé tvrdí, že díky svojí síle dělají techniky, aniž by věděli, že jejich tělo je vedeno bohy.“

Stojí-li proti nám útočník s nožem, existuje nepřeberná škála postupů a technik, které-lze efektivně využít, abychom přežili. Naše mozky jsou v takových situacích schopny zpracovávat neuvěřitelně rychle obrovské množství informací. Vše probíhá většinou na úrovni našeho podvědomí.

Výzkumy vědomí a podvědomí říkají, že mozek má hranici mezi vědomím a podvědomím jasně vymezenou a pokud tomu tak není, dojde ke stavu poruchy mozku a mentální nemoci.

Rovněž se tvrdí, že podvědomí se učí ze zkušenosti.

Kde je tedy válečníkova schopnost pro jeho okamžité SPRÁVNÉ a PŘIMEŘENÉ rozhodnutí ukryta? Po zkušenosti musím říci, že v jeho životě, uvažování a tréninku.

Vše je propojeno!

Pojďme tedy propojit hodnoty extrému a přiměřenosti.

Často slyším od svých učitelů „nedělej to moc, ani málo“. Říkám si, jak tedy to mám dělat? Žádná jasná odpověď však není nablízku. V boji, uděláte-li něco moc, nebo málo, tak zkušený protivník to hned pozná a může díky svým zkušenostem a tréninku snadno reagovat. Dobrý bojovník pozná, co nelze dokázat, nebo kterým směrem se raději nedávat. Svým způsobem tak vidí budoucnost. Je-li bojovník špatný, či nezkušený, nerespektuje mnohé signály, které jsou kolem něj, a klidně půjde směrem, kde má jen mizivou šanci na úspěch.

Představme si, že onen „tak akorát“ prostor obsahuje své plus a mínus. Má svoji vnitřní i vnější hranici. Je to jako kruh v kruhu. Vše, co je mimo tyto dva kruhy, je snadno zachytitelné, rozpoznatelné anebo nesmyslné, mimo realitu. Přesto, že se tento prostor snažím popsat, není to ve skutečnosti možné. Realita popisu na papíře a realita samotná se mohou od sebe významně lišit.

Domnívám se, že si zvykáme na jakousi formu zneužívaní vlastní nadřazenosti, vlastních schopností a talentu. Vytrácí se pokora a úcta před životem a zákony přírody. Možná podobně zneužíváme něco, co bych nazval „extrémním projevem“. Vážné uvažování o excesu ztrácí na síle v rychlosti, zbrklosti a despektu, kterému holdujeme naplno. Říkáme „Nechovám-li se extrémně (provokativně), nic se nehne kupředu!“. Pravdou je, že se potýkáme s velikou otupělostí. Možná proto protěžujeme extrémy. Dají do pohybu i to, co se třeba celou dobu nehýbalo (i když možná jen zdánlivě). Ano, to je jejich přirozená vlastnost. Otázkou je, zda díky tomu neztrácíme schopnost pro přiměřenost, která má z hlediska přežití možná mnohem větší význam, protože pohyb zastavit nelze. Je to zákon přírody.

Pohyb mezi mírem a válkou vyžaduje obrovskou úroveň flexibility!

My, studenti bojových umění máme odpovědnost za studium těchto věcí a jejich souvislostí. Naše chyby, které přijímáme s větší radostí, než všichni ostatní, musí být v neustálém procesu očišťování, protože žijeme více v prostoru života a smrti, než výhry a prohry. To je velký rozdíl mezi bojovým sportem a uměním.

Martin