Rozbít a spravit

Jsme zvyklí, když se něco rozbije, jednoduše to vyhodit a koupit nové. Je to jistě dobrý přístup pro podporu růstu hospodářství. Ti, kteří si nemohou ale dovolit věc jednoduše vyhodit, se snaží o opravu a narůstající množství požadovaných oprav přinese časem možná i celou řadu změn v přístupu ke věcem vůbec, aby se prostě tolik nerozbíjely.

Některým rozbitím i při nejlepší péči není možno zabránit.

Myslím, že čas nás naučí být opraváři. To proto, že kvalita dnes často pokulhává, proto, že máme nebo budeme mít nedostatek prostředků na nákup nového, proto, že něco opravit přináší zvláštní pocit radosti, proto, že to "staré" už prostě nikde neseženeme, nebo je toho akutní nedostatek. Něco opravit může také přinést zajímavou a novou dimenzi do našeho života. Je to podobné léčbě nemoci.

Vzpomeňte, jaká péče se věnuje strojům v muzeích. Jsou to umělecké kusy, které stojí za to opravovat, nebo udržovat ve stavu občasné použitelnosti. Jsou vzkazem z minulosti přetrvávajícím dodnes. Mají hodnotu a proto je opravujeme a udržujeme.

Může se stát, že se rozbije vztah. Se vztahy je to vždy komplikované. Generační, názorové, povahové a další konflikty, chybná a špatná chování způsobí snadno zranění na jedné či všech stranách a tak dojde k rozpadu, nebo k němu téměř dojde. Jak ale opravovat rozbité vztahy..?

Především je důležité dobře rozumět tomu, že cokoliv se může porouchat a zadrhnout. Žít v příliš radikálních názorech znamená nezdravý život, protože radikalizmus neumí být otevřeny a tím přijmout, nebo se smířit s názory, se kterými nesouhlasí. To je velké zlo radikalismu a tím jeho velká slabina. Nicméně i takové pohledy mohou být důležité a užitečné do té míry, dokud nepůsobí příliš mnoho zla (minimálně mimo radikální subjekt). Radikální názor může být něco jako „zvětšovací sklo“ určitého, ať už reálného, faktického, nebo smyšleného, imaginárního problému a tím můžeme říci, že je jaksi „užitečný“.

Je třeba znát a hledat opravdové hodnoty. Je to neustálé čištění, pročišťování a třídění toho co jsme se naučili, co jsme zažili, našich sympatií (k někomu, něčemu), toho co jsme pochopili ale i našeho světonázoru a osobní filozofie. Spravedlivě, nezastřeně vidět hodnotu, či smysl je významné pro orientaci. A to jak ve společnosti těch nejbližších vám, tak i těch ostatních kolem vás, ale také v činnostech, které děláte, nebo chcete dělat. To platí i pro materiálno. Orientovat se v hodnotách je rovněž velmi významné pro orientaci v nás samých. Je to nikdy nekončící učení se. Věřím, že spravedlivý názor a pohled je takovou velkou hodnotou.

Je-li rozbitý vztah, zkuste hledat jeho hodnotu, je-li rozbitá věc, dělejte to samé. To vše s ohledem na budoucnost této hodnoty. To vše je důležité dělat s co možná nejmenším ohledem na osobní uraženost, zklamání a momentální náladu.  Má možná velký význam snažit se o opravu a zachování! V lidských vztazích je to jistě složitější v tom, že stroj se za sebe nemůže rozhodnout, ale lidé se musí rozhodnout každý sám za sebe. Jedinci mají, ale i společnost má, jakési poslání, jakýsi význam. Nalezení poslání a smyslu v životě, může pomoci. Nicméně toto odhalování musí činit každý sám za sebe. Lidskost je a není jednoduchá záležitost. Být člověkem, je to povinnost (když už jsme se tak narodili), nebo právo (ale můžeme si dělat co je nám libo)…nebo dar shůry?  

Rozbití vztahu může bolet, protože lidé se na sebe přirozeně vážou, spojují se a podobně lidé mohou přilnout i k věcem. Bolest vznikne z pocitu. Je to šok z nepřipravenosti, šok z náhlé změny. Bolest často dosáhne těch nejcitlivějších míst. Zkusme ji ale brát jako dar z nebes. Zkusme ji vzít jako něco, co nás může posunout výš a dál. Jde-li o vztahy, bolest může být iniciátorem stejně tak pro opravu, jako pro „útěk“. Vlastníkem rozhodnutí je vždy jedinec, ať už je jakkoliv pod vlivem prostředí, zděděných predispozic, naučených modelů chování a mnohých dalších faktorů ovlivňujících rozhodování. Není zde jasných hranic ani návodů.

Je jakousi lidskou záležitostí, silně tíhnout k jistotám. Chceme vpravo, nebo vlevo. Jít ale někam „mezi“ je takové divné. Je to tak? To proto, že krajní polohy se lépe definují, jsou jistější, než „něco“ mezi nimi. To je příliš volné (protože se to pohybuje někde v meziprostoru), nečitelné, nedefinovatelné, nejednoznačné, nesrozumitelné. Je přeci lepší, když někdo řekne ano, nebo ne, než aby řekl „Víš, jak se to vezme, může to být tak i tak. Záleží, jak se na to podíváme. Záleží na situaci.“ atd.  Jenže jestli se nám něco náhle rozsype, nalezneme se často právě v takovém prostoru. Spravit, či nechat být? Pokračovat, nebo skončit? To je důvod, proč je třeba stále hledat, povzneseni sami nad sebou, opravdové hodnoty, opravdový smysl. To nám pomáhá nakonec existovat v meziprostoru a přesto se dokázat rozhodovat, zda jít vpravo, nebo vlevo, nahoru, nebo dolu atp. Tím si zachováme zdravý rozum schopný spravedlivých rozhodnutí i v nejtěžších chvílích. Vytrvalost je ctnost, být trpělivý na cestě učení se a zachovat si otevřené a odvážné srdce nám může jedině pomoci.

Ještě jednu věc je třeba dodat. Chyby, šoky, zranění, katastrofy…to vše jsou milníky vhodné pro zamyšlení a změny. Je velká škoda, že v rámci „jistot“ lidé nemají rádi změny názorů. Ale přeci právě změna názoru, změna pohledu, změna chování je výsledkem učení se z například výše zmíněných milníků. Chápu, že obecná lidská povaha chce jistotu toho, že co je černé, je černé navždy, a co je bílé, je bílé navždy, ale realita lidského života podle mě není takto nastavena. Naprosto nerespektuje lidmi vysněnou stabilitu a změny se dějí na denním pořádku. Není to tak? Možná je naše největší jistota v tom, že nic takového, jako jistota, neexistuje a že opravdové štěstí je v neustálé snaze o zachování harmonie, tedy rovnováhy mezi všemi neustálými změnami.

Zde si dovolím odcitovat několik rčení (zdroj Wikipedia):

Epiktétos

„Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen.“

 „Nežádej, aby se věci děly, jak chceš, ale chtěj, aby se věci děly tak, jak se dějí, a bude ti v životě dobře.“

Seneca

„Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče.“

 „Lidštější je životu se vysmívat než nad ním bědovat.“

… chápej se každé hodiny! Dosáhneš toho, že budeš méně závislý na zítřku, uchopíš-li do rukou dnešek."

 „Žít znamená bojovat!“

Marcus Aurelius

 „Jak směšným cizincem je ve světě ten, kdo se diví kterékoli události v životě!“