Vánoční - Led
Je 24. prosince 7:45. Dívám se z okna ven, kde je přes všechny nedobré předpovědi počasí sníh. Vypadá to nádherně na zahradě, stromech, kamenech. Jedna věc je ale jinak než úplně běžně. Celá ta scenérie je uchována tu pod vrstvou, jinde pod vrstvičkou ledu. Jako by si ten nepříjemný déšť ze včerejška a teplota zemně pod bodem mrazu podali ruce a domluvili se, že by bylo třeba dobré sníh ochránit vrstvou ledu, ať vydrží po dobu Vánoční.
Je to fakt zvláštně kouzelná scenérie. Den se teprve pořádně probouzí, takže kdo ví, jak to dopadne, ale i ten okamžik stojí za to.
…Vzpomínám si, jak jsem kdysi četl překlad moudrých slov Takamatsu senseie. „Přemýšlejte o překážkách ve vás samých jako by byly z ledu. Nechejte je přirozeně odtát.“
Je zajímavé vidět tu „ochrannou“ funkci ledu. Dokáže zachovat, ale i nezachovat navždy. Teplo jej roztopí v užitečnou vodu. Led zakrývá naše zemské póly, ale částečně i povrchy planet, kam se snažíme dohlédnout. Je v tom blízkost i vzdálenost současně. Dotkneme se toho a chladí to, vypadá to jako sklo, někdy čiré, jindy mléčné, čisté i nečisté...jen potřebuje dobré podmínky.
Připadá mi, že i my lidé si v sobě skutečně někdy sami, někdy nevědomě vytvoříme takové „ledové“ příkrovy, aby chránili naše vzpomínky, aby zamrazili něco, co chceme zamrazit a uchovat, aby byly chladnými ochránci něčeho, co má být snad chráněno.
Když jsem vyšel ven, chtěl jsem ale cítit ten sníh, sáhnout si na něj, protože i ten má své kouzlo. Prsty jsem však narazil na tvrdou slupku kovově chladné a zmrzlé vody. Použil jsem tedy Shakoken (úder prsty) z Koto ryu a vrstvu jsem prorazil. Příkrov se choval podobně nebezpečně jako sklo, které prorazíte. Zvláštní pocit. Mohl bych použít dlaň. Přiložit ji a nechat teplem z mojí dlaně roztopit to, co jí brání dotknout se sněhu.
To je krása i potíž ledu. Uchová a zmrazí. Stane se překážkou k postupu dál, k vývoji. Ruští vědci před nedávnem vyhloubili v ledu, který pokrývá jezero Vostok, čtyři kilometry hluboký vrt, aby se dostali k jezeru, jehož stáří se odhaduje na 15 miliónů let. Jakoby se tam zastavil čas. Věřím však, že ani to není pravda.
Cítím, že jsem sám nechal mnoho ledových příkrovů v tom mém „malém“ světě roztopit. Často jsem se i bál, co mi to odhalí. Voda, která při tom procesu mnou protekla, mě nejen pročistila, ale nechala mě i zvláštním způsobem zreznout.
Pravda je, že teplo je mi bližší než chlad, a proto asi taju a měknuJ. Mé taijutsu se mění, prošlo si „nesmyslnou“ tvrdostí, pak stejně takovou měkkostí, pak znovu tvrdostí, ale mající jakýsi jiný nádech a „smyslnost“ a co bude asi následovat? Jsem sám zvědavý, ale jedno vím – nesmím ztuhnout, nesmím zatvrdnout, nesmím zmrznout – chci přežít až do konce. Ztráta flexibility jak těla, tak i mozkových závitů, a všech těch více či méně trénovaných neuronových spojení, znamená ztrátu určitého vzácného druhu člověka. Nemluvím o sobě, ale o druhu člověka, ke kterému chci patřit.