Vzpomínky na seminář v Dánsku - Jarek Mitáš

Od 3.-5.6. jsem se zůčastnil semináře Kihon Happo v Dánsku a přivezl jsem si pár svých pocitů, o které bych se s Vámi rád podělil.

Za český Bujinkan jsme jeli jen dva, Martin a já. Pro mně osobně bylo tréninkem už samotné rozhodování, jet, či nejet. Na jedné straně rozestavěný dům a tlak termínů, na druhé návštěva u národa, který je mně svou historií velmi sympatický. Jsem rád, že stavba pro tento červnový víkend prohrála a my jsme se vydali na dlouhou cestu.

Po příjezdu se nám dostalo opravdu srdečného přívítání od Bo a jeho přátel a není to jen fráze.

Z debaty u ohně vyplynulo, že zmíněný víkend byly v Dánsku další dva semináře, přestože termín Martinova byl znám dlouho dopředu. Chci tím jen naznačit, jaká panuje v dánském Bujinkanu nálada a jaké mámě stěstí, že můžem být členy a studenty českého Bujinkanu. Sjednocenost, jednota, která se mně v českém Bujinkanu jeví jako samozřejmost až tak za samozřejmá za našimi hranicemi není. Jsem moc rád, že můžu být členem te velké a sjednocené rodiny českého Bujinkanu a děkuji za to těm, kteří nám ukazují cestu a samozřejmě i těm, kteří je nasledujeme.

Ale zpět k tréninku. Trénink v dánské přírodě byl výborný, jako by příroda sama posouvala mé osobní hranice, kam ještě moje nohy mohly a kam už ne. Snažil jsem se "posouvat" své hranice a svalová bolest ještě další 3 dny po semináři mně to pak připomínala. Když si na trénink s dánskými kolegy vzpomenu, pvní, co se mně vybaví, jsou jejich rozzářené oči a obrovská chuť do studia.

Jarek